NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Odpadlík z moravských Sacrist Pavel Dlabaja se přidal na Slánsku k pár spřízněným duším a další melodická blacková kapelka je na světě. Tak čím že se nás to snaží pánové a dáma oblažit? Na obalu se zvláštním logem mají židovský hřbitov, skoro stejný jako ten, na kterém jsem pracoval loni v létě. Zajímavá práce, mimochodem... A muzika? Inu znáte to – kytarky, klávesky, škopíčky, sem tam pípnutí hostující slečny Veroniky a tak dál. To vše po strašidelném chrámovém intru s deštěm, zvony a mumláním mnichů, ať už jakékoli konfese... Bojim? Nebojim... Podobně, i když možná místy ne tak rychle hrávali před pěti lety jistí Ritual na demu In Nomine. Co se týče atmosféry, kterou se snaží Oblomov navodit, tak lze říci, že je víceméně klasicky blackmetalová. Snové obrazy v textech ladí s muzikou, ale když Oblomov naslouchají „hlasům, jež šeptají mé jméno“, slyší „tiše úpící hlasy, jež předjímají konec“ „vidí nápisy na zdi“ a „vědí, že mohou prorokovat budoucnost ze svých snů“, tak je sice moc hezké, že to všechno vnímají, voní to sice po mystice, ale už trochu vyčpěle. Oproti zmíněným Ritual mají Oblomov větší tendence k melodice. Bubeník se místy tváří trochu nejistě, ale vokály a kytary Pavla a Honzy vše zachraňují v pěkných, leč tradičních polohách a riffech. Pochválit lze sóla, což byl výrazný rys Pavlovy hry už u Sacrist. Klávesy u Oblomov neplní roli „mohutných stěn“, ale spíše občasného doplňku. Do budoucna ale kapela plánuje klapek víc... Zmínil jsem slečnu Veroniku. Ta je, stejně jako bubeník, zároveň členkou slánských folkrockových Deratizérů. U bicmana Petra to není tak znát, ale Veroničinu intonační nejistotu, nevýraznost (pípavost) projevu a křečovitou anglickou výslovnost se ve zvuku ze studia Jazzové sekce podařilo zachytit bohužel věrně. Stejně tak celkový zvuk je nevyrovnaný, bicí zní dutě a vystupují dopředu... jasně, je to první demo, prostě ochutnávka tvorby a Oblomov jistě brzy stvoří něco lepšího a vyzrálejšího. Tvůrčí potenciál na to mají, ale na Final Destination působí jako celek ještě dost nejistě. Uvidíme příště, když se vleze do jiného studia a dílo se podaří, bude to pěkná vizitka sice ne moc originální, ale dobré melodičtěji laděné blackové kapely.
6 / 10
1. Disintrogation
2. Elements
3. Fire Walk With Me
4. Cradle For The Bleeding Child
5. Final Destination
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.